Hrad Zvíkov se rozprostírá na skalním ostrohu na soutoku Otavy s Vltavou. Se stavbou započal pravděpodobně Přemysl Otakar I. v roce 1226. V letech 1230 patřil Zvíkov k nejpřednějším stavbám české středověké světské architektury. V roce 1250 provedli Švamberkové na chátrajícím hradě renesanční úpravy. Hrad získal vynikající pevnostní systém, který komplex ochránil i za třicetileté války. Po roce 1880 provedli Schwanzenbergové rekonstrukci královského paláce. Stavební práce byly ukončeny na přelomu 19. a 20. století.
K hradu Zvíkov se váže legenda o Zvíkovském raráškovi. Příběh se prý udál v roce 1597. Tehdy se prováděly na nejstarší části komplexu hlízovité věži, které se také říká Markomanka, stavební práce. Dělník, který věž opravoval, byl prý z hradu vyhnán duchem. Podle zvíkovské kronikářky Heleny Smolkové, která deset let působila na hradu jako průvodkyně, nemá pověst věrohodný základ. Podle jejího názoru si ji vymyslel divadelník Ladislav Stroupežnický, který si kraj v okolí Zvíkova zamiloval. Báchorka o Zvíkovském raráškovi se pak rozšířila zvláště zásluhou spisovatele Augusta Sedláčka. V seriózních pramenech o ní však zmínky nejsou. Přesto Zvíkovský rarášek existoval. Pan Stanislav, zdejší rodák, nám prozradil, že se tak v předminulém století jmenoval bylinný likér. A jak uváděla jeho etiketa, byl hořký jako život a sladký jako hřích.
Stanislav prožíval dětství u řeky pod hradem. Vzpomíná, jak tehdejší osadníci hovořili o ukrytém pokladu, který se měl nacházet ve třetí zátoce na protějším břehu Vltavy. „Staří v hospodě vždy říkávali, že tam jsou dva sudy zlaťáků,“ vzpomíná zdejší rodák. Podle pověsti hlídali poklad dva velcí psi, kteří umožnili člověku hledat zlaťáky jen na Zlatý pátek.
V průběhu druhé světové války se na pověst zapomnělo. Na podzim roku 1945 prohledávali tuto oblast čeští vojáci. Nehledali však sudy se zlatem, ale dokumenty, které tam měli uschovat Němci. Pátrání bylo bezvýsledné. „Říká se, že na Zvíkov vedly různé podzemní chodby,“ pokračuje ve vyprávění pan Stanislav, „sám jsem do některých vlezl, ale dostal jsem se jen do vzdálenosti dvaceti, třiceti metrů.“ A co na to kronikářka Smolková? Podle ní mohly dnes zatopené chodby sloužit jako únikové cesty v případě napadení hradu. V padesátých letech byla na zvíkovských hradbách „pozorována“ i bílá paní. Pan Stanislav tehdy zalarmoval celé okolí a běžel se na tu podivnou mátohu podívat. K svému překvapení zjistil, že se po hradbách místo strašidelné bytosti pohybuje kastelánova bílá koza.
O zajímavý zážitek se s námi podělila i kronikářka Smolková: „Jedné noci jsme v erbovní síni, to je taková neestetická místnost, kde jsou umístěny znaky všech rodů, které se na Zvíkově vystřídaly. Kastelán byl v té době mimo hrad a my se báli. Zavřeli jsme dveře místnosti a pro jistotu je ještě zapřeli starou puškou.“ Když se nocležníci probudili, zjistili, že jsou dveře otevřené a puška je opřena o zeď o dva metry dál. „Domnívali jsme se, že si z nás některý kolega udělal legraci. Nikdo se k tomu ale ani po čase nepřiznal, a tak tato událost zůstává pro mě a mé přátele stále záhadou,“ říká paní Helena.
V hlízovité věži se odehrávají podivné věci i v dnešní době. V roce 1994 se v jejích prostorách točila pohádka Marie Růžička. Kastelán nám vyprávěl o problémech s technikou, které měli filmaři v Korunní síni. Pořízený záznam zvuku byl velmi nekvalitní a monitory kamer takřka nefungovaly. V ostatních částech věže bylo vše v normálu.
K věži se váže také pověst o dceři purkrabího, která se zamilovala do mladíka z chudé vrstvy. Purkrabí s touto láskou nesouhlasil a pokusil se ji překazit tím, že dceři poručil obejít věž po ochozu. Dívka otce poslechla, z ochozu ale spadla a tragicky zahynula.
Odborníci z oblasti keltologie se zase domnívají, že v místě dnešního hradu se v minulosti nacházelo keltské hradiště. Touto otázkou se také zabývali i někteří odborníci z oblasti psychotroniky. Podle závěrů, ke kterým došli, bylo v lokalitě naměřeno abnormální množství energie, která je typická právě pro keltská střediska. Je jasné, že hrad Zvíkov v sobě uchovává ještě mnohá tajemství. Doufejme, že některá z nich se podaří současným nebo budoucím badatelům objasnit.