V databankách záhadologických společností jsou tisíce záznamů o setkání s duchy zemřelých. Astrální bytosti se v hojné míře vyskytují zejména na hradech a zámcích. Jedním z takových je i patrový zámek v Chotěboři. Legenda vypráví, že se tu potuloval duch jednoho ze zdejších majitelů, který zámek obýval v 17. století. Tím majitelem byl Jaroslav Sezima Rašín z Rýzmburka. Dochované záznamy uvádí, že byl ke svým poddaným odměřený a velmi tvrdý, nutil je k robotě a krutě trestal ty, kteří neměli na placení daní.
Podle pověsti se duch mrtvého za temných nocí proháněl městem a jeho povoz přitom vydával pekelný randál. Vyděšení měšťané se proto v zoufalství obrátili na kněze, aby je ducha zbavil. Tomu se to nepodařilo, a tak Chotěbořští zkusili štěstí u astrologa. Ten jim poradil, že přízraku je může zbavit jedině člověk, který se s Rašínem narodil „na stejné planetě“. A tím měl být byl zdejší sladovnický pomocník – pijan a rváč. Ten prosbám spoluobčanů vyhověl, zastavil povoz s Rašínem a prudkou ranou mu usekl hlavu. V tu chvíli se koně splašili a s bezhlavým tělem zmizeli ve tmě.
Zajímalo nás, jak zámek, který je opředen tak děsivou legendou, vlastně vypadá. Je víkendové odpoledne a my vcházíme do zámecké zahrady. Zjišťujeme, že historický stánek je pro veřejnost uzavřen. V jeho prostorách se nachází pouze muzeum. Korunami stromů prozařují sluneční paprsky. Areál je upravený a čistý. V naší expedici je i paní Dagmara, psychotronička, s jejíž pomocí se pokusíme provést rekonstrukci události, kterou popisuje legenda. „Předpokládejme, že duch Rašína se na svou noční jízdu vydával od zámku a mířil směrem k centru města. Pokusíme se zjistit, kde došlo k jeho zneškodnění,“ vysvětluje svůj záměr psychotronička, která k nalezení tohoto místa používá virgule. Stojíme v zámecké zahradě. Ohnuté svařovací dráty se otáčejí směrem k centru města. Asi po dvaceti minutách neustálého přeměřování se nám daří lokalizovat pravděpodobné místo zneškodnění nočního přízraku. Nachází se na příjezdové silnici od Nové Vsi, asi tři sta metrů od náměstí. Zajímá nás, proč se Rašín potuloval městem coby duch. „Astrální podobu Jaroslava Sezima Rašína způsobil patrně jeho krutý postoj ke svému okolí. Lidé z něho měli strach, a to byl trest za jeho způsob života,“ vysvětluje Dagmara. Proč byl ale při zneškodnění přízraku úspěšný sladovnický pomocník, a ne farář? To je další otázka, která se nám honí hlavou. Odpověď nám poskytuje opět Dagmara. „Astrální podobu zámeckého pána mohl zneškodnit jen někdo, kdo z něho neměl sebemenší strach. Zdá se, že farář jisté obavy měl, sladovnický pomocník nikoliv.“
Legenda má možná ještě pokračování. Pověst končí tím, jak kočár s bezhlavým tělem pokračuje dál v cestě. Tedy směrem na náměstí a dál za něj. A právě v těchto místech, při mírném odbočení vlevo, se nachází malebné údolí říčky Doubravy. Je možné, že se duch bezhlavého Rašína potuloval později i v těchto místech? Pokud vezmeme v úvahu jinou pověst, možné to je. Na břehu říčky žil prý v minulosti poustevník. Obýval zdejší jeskyni, usínal na zemi a místo stolu používal veliký kámen. Jednoho dne se v jeho příbytku objevil ďábel. Drze se posadil na stůl a poustevníkovi se vysmíval. To se opakovalo den co den. Bezradný svatý muž se proto obrátil na faráře s prosbou o radu. Ten ho obdaroval svěcenou křídou a řekl mu, aby s ní na kámen namaloval tři velké kříže. To také poustevník udělal. Když se čert opět usadil na kamenném stole, zasyčelo to, proměnil se v páru a zmizel. Kámen, na kterém seděl, se dnes jmenuje Čertův stolek.
V pátrání tedy pokračujeme v údolí Doubravy. Před námi se objevuje starší neobydlená budova. Zde jako bychom prošli neviditelnou branou do úplně jiného světa. Ač těmito místy vede naučná turistická stezka, okolní krajina na nás působí stísněně. Kolem se rozprostírají zarostlé, místy skalnaté stráně. V místě Čertova stolku se dává Dagmara do dalšího měření, tentokrát s pomocí kyvadla. Nachází podivnou směs energií. „Hodnoty, které zaznamenalo kyvadlo, jsou velmi podobné těm, které se objevují v místech výskytu astrálních bytostí,“ vysvětluje psychotronička a dodává: „Domnívám se, že se v těchto místech v minulosti vyskytovali, a možná i dnes vyskytují, duchové.“ Klaníme se její teorii. Ostatně ta by vysvětlovala i původ zdejších legend. V případě pověsti o poustevníkovi mohl být oním „čertem“ právě přízrak Jaroslav Sezima Rašína. Mohl to být ale také duch kohokoliv jiného.
Expedici končíme pohledem na Mikšovu jámu. Zde vystupují nad hladinu řeky strmá skaliska. Na jednom z nich stával v minulosti hrad, který obýval rytíř Mikuláš, přezdívaný také Mikeš. Před očima se nám otevírá jedna z dalších legend zdejšího kraje. Vypráví o tom, jak se tento lstivý lakomec jednoho dne vydal do Chotěboře, aby zdejšímu zámeckému pánovi unesl dceru, což také udělal. Po nějaké době chotěbořský pán odhalil podlý čin svého souseda a vypravil se k němu na návštěvu. V příhodném okamžiku svrhl rytíře Mikuláše ze skály do vln Doubravy. Kdo ví, zda i on zde nějaký čas nepobýval v astrální podobě.