Kultovní film Pelíšky, režírovaný Janem Hřebejkem, je plný nezapomenutelných momentů a hlášek, které se staly součástí české kultury. Jedna z těch nejikoničtějších se objevuje například ve scénce, kdy Péťa ruší maminku v intimní chvilce s učitelem Sašou: „Soudruhu učiteli, můžu se na něco zeptat?“ „Hm?“ „Hoří hovno?“ „Péťo!!!“ „Cos říkal?“ „Jestli hoří hovno…“
Tato scéna odkazuje na knižní předlohu filmu, která nese název Hovno hoří a napsal ji Petr Šabach. Samotná hláška pak nejen významně přispívá k humornému pojetí filmu, ale zároveň může vzbudit zvědavost ohledně toho, jak to s tím hovnem ve skutečnosti je. Hoří nebo ne? A pokud ano, za jakých okolností?
Hoření je chemická reakce, při které dochází k uvolňování energie ve formě tepla a světla. Aby k němu mohlo dojít, je třeba splnit tři základní podmínky: musí být přítomen hořlavý materiál, dostatečný zdroj kyslíku a dosažena potřebná počáteční teplota, tzv. teplota vznícení. Hovno, nebo spíše exkrementy obecně, mohou obsahovat hořlavé látky, jako jsou metan, vodík a další hořlavé plyny, které se uvolňují při rozkladu organické hmoty ve střevech. Tím pádem, za správných podmínek, může hovno skutečně hořet.
Historie nám poskytuje mnoho příkladů, kdy byly právě exkrementy využívány jako zdroj tepla. Například v některých částech světa, kde byl nedostatek tradičních paliv, jako je dřevo nebo uhlí, využívali lidé sušený zvířecí trus jako alternativní zdroj paliva pro topení nebo vaření. V Mongolsku, Tibetu a některých částech Indie a Afriky je takové využití trusu hospodářských, ale i divokých zvířat, běžné dodnes. Trus se sbírá, formuje do placek a suší na slunci, aby se zvýšila jeho hořlavost. Takto vyrobené „brikety“ pak slouží jako levné, efektivní a dostupné palivo.
Zajímavostí je, že hoření exkrementů má i pozitivní ekologický rozměr. A to by jistě ocenila i švédská klimatická aktivistka Greta Thunberg! Při spalování se totiž uvolňuje méně škodlivých emisí než například při spalování uhlí. Navíc využití trusu jako paliva pomáhá snižovat odlesňování, a to v souvislosti s menší poptávkou po dřevu.
Ačkoliv může otázka hoření hovna na první pohled působit směšně, skrývá se za ní zajímavá historie a praktické využití, které dokazuje vynalézavost a adaptabilitu lidstva. V kontextu udržitelného rozvoje a hledání alternativních zdrojů energie se také ukazuje, že to, co považujeme za odpad, může mít ještě přidanou hodnotu. Otázka „Hoří hovno?“ tedy není jen reliktem komediálního filmu, ale otevírá dveře k diskusi o tradičních a alternativních způsobech využívání zdrojů, které máme k dispozici. V tomto světle můžeme znovu ocenit moudrost a praktičnost dávných civilizací, které nám předaly znalosti, jež mohou být užitečné i v dnešním moderním světě.