Věznice jsou pro mnohé lidi symbolem nejtěžších životních okamžiků. Zatímco ve většině z nich jsou běžné základní standardy a někdy i programy pro rehabilitaci, existují i věznice, v nichž panují extrémně špatné podmínky. Představujeme vám nejhorší věznice světa, kde je život vězňů daleko za hranicemi toho, co je považováno za lidsky přijatelné, a kde se krutost a nedostatek základních lidských práv stává každodenní realitou.
Tadmor – Sýrie
Tadmor, známý také jako věznice Palmyra, se nachází v Sýrii. Je proslulý svými krutými podmínkami, rozsáhlým porušováním lidských práv, mučením a popravami bez řádného soudního procesu. Věznice byla původně postavená jako vojenská kasárna francouzskými mandátními silami a jako věznice začala být využívána od 30. let 20. století až do roku 2001 a pak znovu mezi lety 2011 až 2015.
Jednou z nejtemnějších kapitol tohoto nápravného zařízení je událost z roku 1980, kdy zde bylo zabito přes 1000 vězňů. Masakr provedli jednotky Obranných brigád pod vedením Rifa’ata al-Asada jako pomstu za pokus o atentát na jeho bratra, prezidenta Hafize al-Asada. Incident se tak stal součástí širšího vzoru násilí a represí prováděných Asadovým režimem.
Podmínky ve věznici byly opravdu brutální. Vězni čelili extrémnímu mučení, včetně bití elektrickými kabely, biči, házení z výšek, lámání kostí a lebek, a dalším formám tělesného i emocionálního týrání. Lidé, kteří byli z tohoto vězení propuštěni, vyprávěli o hrůzách, které tam zažili. Některé z těchto příběhů pak byly zaznamenány v knihách a médiích.
V květnu 2015 věznici dobyli a zničili militanti Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL). Od té doby již není v provozu.
La Sabaneta – Venezuela
La Sabaneta je venezuelská věznice, kterou můžete znát také pod názvem Maracaibo National Prison. Zařízení bylo notoricky proslulé řadou násilných událostí a svou věčnou přeplněností. Nacházela ve městě Maracaibo a od roku 1958 ji spravovalo speciální ministerstvo vězeňských systémů. Její provoz byl ukončen v roce 2013, kdy zde došlo ke smrtelné události, při které zahynulo 16 vězňů.
V době uzavření obývalo tuto věznici na 3700 osob (z toho asi 200 dětí), a to navzdory tomu, že původně byla koncipována pro pouhých 700 vězňů. V přeplněném zařízení pak docházelo k násilí a nebylo dostatečně zabezpečeno. To vedlo k gangovým válkám a hrůzným násilným činům. Vládní razie zde často odhalily velké množství zbraní a drog a v jednom případě i sbírku zvířat chovaných ve vězení, včetně ohrožených druhů. K nejtragičtějším událostem, které se zde odehrály, patří vzbouření a požár v roce 1994, při kterém bylo zabito přes 150 lidí.
Podmínky ve věznici byly velmi špatné. Vězni často trpěli nedostatkem základních potřeb, neměli matrace, ložní prádlo, oblečení a někdy i potravu, kterou jim pak musela zabezpečovat rodina.
Po uzavření věznice se diskutovalo o možnosti přeměnit ji na muzeum, a ukázat tak veřejnosti jak fungovaly korupční vězeňské systémy v zemi.
Bang Kwang – Thajsko
Thajská věznice Bang Kwang Central Prison je mužská věznice s maximální ostrahou, která se nachází v provincii Nonthaburi, severně od Bangkoku. Otevřená byla v roce 1933 a je určená pro odsouzené k trestu smrti. Podle údajů z roku 2018 tu pobývalo přibližně 6000 vězňů, včetně mnoha cizinců. Věznice je známá svými tvrdými podmínkami. Všichni vězni musí po dobu prvních tří měsíců nosit na nohou okovy. Ti, kteří byli odsouzeni k smrti je v minulosti nosili trvale a ještě k tomu svařené k sobě. Tato praxe byla naštěstí v roce 2013 zrušena.
Obecně podmínky v thajských věznicích, včetně té v Bang Kwang, jsou extrémně tvrdé. Podle výroční zprávy Mezinárodní federace pro lidská práva o situaci ve věznicích v Thajsku z roku 2022, zůstávají podmínky zdějších vězňů hluboko pod mezinárodními standardy. Vězni často trpí nedostatkem zdravotní péče a základních hygienických potřeb, jako jsou v případě vězenkyň například vložky.
Black Beach – Rovníková Guinea
Věznice se nachází se na ostrově Bioko v hlavním městě Malabo a patří k nejhorším věznicím v Africe. Postavená byla ve 40. letech minulého století během španělské koloniální nadvlády. Původně byla určena pro běžné zločince, ale po vyhlášení nezávislosti země v roce 1968 a zřízení diktatury Francisca Macíase Nguemy zde začali být vězněni a zabíjeni političtí odpůrci. Zařízení je proslulé nedostatečnou péčí o vězně a jejich fyzickým týráním.
Amnesty International se na tuto věznici zaměřila a zdokumentovala případy mnoha nezvěstných vězňů včetně Franciska Michy, 68letého občana Rovníkové Guineje. Ten byl zadržen při obchodní cestě do Toga a spolu s více než stovkou dalších mužů obviněn z účasti na pokusu o převrat proti prezidentu Teodoru Obiangovi v roce 2017. Obvinění dostali tresty odnětí svobody od 3 do 90 let, přičemž mnozí z nich téměř rok neznali důvod svého zadržení. Rodiny těchto vězňů pak žijí v nejistotě a nevědí, zda jsou jejich blízcí naživu či nikoli. Některé dokonce bojují o přežití prodejem svého majetku a snaží se skrývat pravdu před svými dětmi.
V roce 2010 došlo k prvním „oficiálním“ popravám, kdy byli čtyři političtí odpůrci odsouzeni vojenským soudem za velezradu a pokus o zabití prezidenta Obianga. Tito muži byli v tajnosti popraveni do jedné hodiny od vynesení rozsudku. Bylo jim tak upřeno právo požádost o milost nebo se odvolat k vyššímu soudu. Vězni byli odvedeni do nedaleké námořní základny, kde je postavené proti zdi zastřelila nevyškolená a částečně opilá popravčí četa. Jejich těla pak skončila na hřbitově v Malabo. Atmosféra věznice Black Beach je depresivní a plná nepřátelství vůči věznici samotné a jejím správcům. Můžou za to kruté a nehumánní podmínky, kterým tu jsou vězni vystaveni.
ADX Florence – USA
Federální věznici ADX Florence, známou též jako „Supermax“, najdete v Coloradu ve Spojených státech amerických. V provozu je od roku 1995 a jsou v ní ti nejnebezpečnější a nejrizikovější vězni, kteří představují bezpečnostní riziko pro společnost nebo se v minulosti provinili násilnými činy proti personálu věznice či spoluvězňům.
Věznice se nachází na pozemku o rozloze 15 hektarů a je součástí Federálního vězeňského komplexu Florence, který zahrnuje tři zařízení s různými stupni bezpečnosti. Každá cela v ADX Florence má velikost zhruba 2,1 × 3,7 metru a z velké části je vyrobena z betonu, včetně lůžka, stolu a stoličky. Součástí je také toaleta, sprcha s časovým spínačem, umyvadlo bez nebezpečného kohoutku a ocelové zrcadlo. Okna pak umožňují výhled jen na oblohu nebo střechu, a to proto, aby vězni nemohli určit svou polohu v komplexu.
V ADX jsou vězni většinou 23 hodin denně drženi na samotce, s výjimkou jedné hodiny venku pro cvičení či telefonní hovor, pokud si ho zaslouží. Stravování je navrženo tak, aby nebylo možné použít potraviny k sebepoškození nebo k vytvoření nehygienických podmínek na cele. V závislosti na chování jsou vězni postupně přeřazováni na méně přísný režim, tak, aby v ADX strávili maximálně tři roky, a poté mohli být převedeni do méně restriktivního zařízení.
Věznice ADX Florence je proslulá svými extrémní bezpečnostními opatřeními, včetně detektorů pohybu, kamer a 1400 dálkově ovládaných ocelových dveří. Perimetr je chráněn tlakovými podložkami a 3,7 metru vysokými ploty s ostnatým drátem. Věznice je navržena tak, aby bylo prakticky nemožné z ní uprchnout.
Mezi vězně, kteří zde byli drženi, patří několik notoricky známých teroristů a zločinců, jako je například Theodore Kaczynski (Unabomber), Ramzi Yousef, který plánoval bombový útok na Světové obchodní centrum v roce 1993, a Dzhokhar Tsarnaev obviněný z maratonského bombového útoku v Bostonu.
Kritici věznice tvrdí, že podmínky v ADX mohou mít negativní dopady na psychické zdraví vězňů, a Amnesty International vyjádřila obavy z izolace a omezené komunikace mezi vězni a personálem.
Guantánamo – Kuba
Guantánamo je vojenská věznice Spojených států amerických umístěná na námořní základně Guantánamo Bay na jihovýchodním pobřeží Kuby. Zřízena byla americkou administrativou George W. Bushe v roce 2002 během války proti terorismu, která následovala po útocích na světová obchodní centra z 11. září 2001. Hlavním účelem věznice bylo zadržovat příslušníky muslimských militantních skupin a podezřelé z terorismu zadržené americkými silami v Afghánistánu, Iráku a jinde.
Věznice se stala středem světové pozornosti kvůli obviněním z porušování práv zadržených vyplývajících z Ženevských konvencí a obviněním z mučení a dalšího zneužívání. Vězni zde měli být zavíráni bez předchozího obvinění a bez právních prostředků k odvolání.
V průběhu let věznice Guantánamo Bay čelila i kritice ze strany mezinárodních organizací, jako jsou Amnesty International a Mezinárodní červený kříž, kvůli svým podmínkám a zacházení s vězni. Administrace prezidenta Baracka Obamy slibovala uzavření věznice, ale narazila na silný odpor ze strany Kongresu USA. Následně prezident Donald Trump podepsal exekutivní příkaz, kterým zachoval věznici otevřenou. Prezident Joe Biden pak vyjádřil svůj záměr zařízení zavřít, ale jeho administrativa dosud nepodnikla potřebné kroky.
Guantánamo Bay věznilo od roku 2002 na 780 mužů, přičemž většina z nich byla později propuštěna nebo přesunuta do jiných zařízení. V současnosti (k dubnu 2023) je zde zadržováno zhruba 30 vězňů.
Zařízení se skládá z několika oddělených táborů s různými úrovněmi zabezpečení a kategoriemi zadržených. Náklady na jeho provoz jsou vysoké a odhaduje se, že od roku 2002 stál Spojené státy americké provoz této věznice přes 6 miliard dolarů.
Camp 22 – Severní Korea
Camp 22 byl jedním z největších a nejbrutálnějších pracovních a vězeňských táborů v Severní Koreji. Byl založen kolem roku 1965 na ploše s rozlohou cca 225 km². Nacházel se v provincii Severní Hamgjong, v blízkosti hranic s Čínou, v odlehlém údolí obklopeném horami. Tábor byl v provozu až do svého údajného uzavření v roce 2012.
V táboře byli drženi a nuceni k práci tisíce vězňů, včetně politických disidentů a jejich rodin, podle systému kolektivní viny. Podmínky v táboře byly kruté a život ohrožující. Bývalý strážce Ahn Myong-chol popsal vězně jako „chodící kostry, trpaslíky a mrzáky v hadrech“. Mnoho z nich mělo deformace a zranění způsobená bitím a dalším špatným zacházením. Vězni dostávali minimální množství jídla, často jen kukuřici, a mnozí umírali na podvýživu. Děti ve věku od šesti let byly nuceny k práci a mnohé z nich zemřely před dosažením věku deseti let.
Někteří svědci a bývalí pracovníci tábora, jako Soon Ok Lee a Kwon Hyuk, podali svědectví o hrůzách mučení, masakrech a dokonce i o vědeckých experimentech, které se tu prováděly. Tyto zprávy zahrnovaly i popis plynových komor a dalších metod likvidace vězňů.
I když byl Camp 22 oficiálně uzavřen, je důležité si uvědomit, že severokorejský systém pracovních táborů stále existuje a že mnozí z vězňů z Camp 22 byli pravděpodobně přemístěni do jiných táborů v zemi. Situace v těchto táborech zůstává předmětem mezinárodního znepokojení z hlediska porušování lidských práv.
Věznice Butyrka – Rusko
Moskevská věznice Butyrka, postavená v roce 1771, má dlouhou historii spojenou s tvrdými životními podmínkami a porušováním lidských práv. V průběhu 20. století zde bylo uvězněno mnoho politických vězňů a věznice se stala centrem mnoha politických a společenských událostí. Například během moskevského povstání v roce 1905 se zde odehrávaly pokusy o osvobození politických vězňů. Ve 30. letech 20. století zde byl vězněn například spisovatel Varlam Šalamov nebo pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn. Uvězněni zde byli i další známí jedinci, včetně spisovatelů, historiků, generálů, duchovních a dalších významných osobností z různých oblastí. Mezi nimi byli například Fabijan Abrantovič, katolický kněz a aktivista za nezávislost Běloruska, či Anna Abrikosová, jeptiška Dominikánského řádu a významná postava katolické církve v Rusku.
Ve 20. a 30. letech minulého století byla věznice přeplněná a panovaly v ní špatné hygienické podmínky. Vězni čelili násilí a mučení. Některá oddělení byla určena speciálně pro politické vězně, známé zločince nebo „Nazboly“ (členy zakázané Národní bolševické strany), a v nich byly podmínky ještě horší. Díky nedostatečné zdravotní péči byli vězni vystaveni riziku nákazy infekčními chorobami jako je AIDS nebo tuberkulóza.
—
V našem přehledu nejhorších věznic světa jsme se setkali s realitou, která je pro mnohé nepochopitelná a alarmující. Tyto extrémní příklady odhalují hluboké nedostatky ve vězeňských systémech a poukazují na nutnost zlepšení podmínek a dodržování základních lidských práv. Je důležité si uvědomit, že i vězni, navzdory svým činům, zůstávají lidskými bytostmi, kterým by měla být zajištěna důstojnost a spravedlivé zacházení.